Svatý VáclavVáclav se narodil asi roku 907 ve Stochově, to jest u dnešního Kladna, a zemřel 28. září 929 nebo 935 ve Staré Boleslavi. Byl to český kníže, konkrétně čtvrtý přemyslovský vládce, a světec (k jeho kanonizaci došlo nejspíše kolem roku 973, což dokládá skutečnost, že se stal patronem nově zřízeného pražského biskupství).
Pro lepší pochopení Václavovy politické činnosti je třeba uvést alespoň základní informace o tehdejší politické situaci v prostoru střední Evropy. Na počátku 10. století se těžiště politické moci v římskoněmecké říši přesunulo z Bavorska do Saska, a to v souvislosti s nástupem energického Jindřicha I. Ptáčníka na trůn. Z tohoto tvrzení je zřejmé, že rodící se český stát se musel vyrovnat se sílícím tlakem sousední říše. Po smrti Vratislava I. roku 921 pravděpodobně vládla za nezletilého Václava jeho matka Drahomíra, která dala zavraždit jeho babičku svatou Ludmilu. Roku 922 táhl do Čech bavorský vévoda Arnulf, ale není jisté, zda a jak to souviselo s počátky Václavovy vlády. S jistotou je možné říci, že Václav vládl roku 924, kdy uskutečnil translaci, tedy přenesení těla Ludmilina z Tetína do Prahy ke svatému Jiří. Legendy vyprávějí o vřelém vztahu Václava k Ludmile, která ho jako mladého kněžice vychovávala na Budči, učila ho číst a psát (v rámci archeologických výzkumů, jež na Budči prováděl dr. Zdeněk Váňa v sedmdesátých letech, zde bylo nalezeno pisátko - stilus, což může být chápáno jako doklad toho, že zde existovala první škola na našem území), ale především mu vštěpovala křesťanskou víru. Václav svou vzdělaností natolik převyšoval muže své doby, že čeští velmoži prý hořekovali: Co si počneme s ním: Ten, jenž měl být knížetem, je zkažen od kněží a je mnich." Již témeř tradičně je popisován vztah Ludmily a Drahomíry velmi dramaticky: Drahomíra je líčena jako zuřivá pohanka, jež chce mít ze svého syna silného a schopného vládce, rozhodně ne nějakého kněze (Drahomíra mimochodem pocházela z kmene Havolanů -- Stodoranů, kteří patřili mezi Polabské Slovany) a Ludmila naopak jako mírumilovná křesťanka (jen tak pro zajímavost, pocházela z kmene Pšovanů). Tento pohled je bezpochyby značně nadnesený, pochází koneckonců ze svatováclavských a svatoludmilských legend, a tudíž je jasné, že není zcela subjektivní, že není možné jej brát doslova. Ale vraťme se k samotnému Václavovi. Ten poté, co se ujal vlády, vykázal Drahomíru na Budeč, ale po čase se s ní smířil a povolil jí návrat ke dvoru do Prahy. Co se týče Václavova vztahu k bratru Boleslavovi, je jasné, že zpočátku se s ním shodl, což můžeme dokázat na tom faktu, že mu povolil vystavět blatné hradisko ve Staré Boleslavi, to jest na strategické poloze vůči mocným severovýchodním Charvátům a na přístupové cestě do Sas. Později však došlo ke sporu o moc, bratři měli pravděpodobně odlišný názor na vládu v zemi i na vztahy se zahraničím. Václav rozhodně nebyl slabý a bojácný panovník. Svědčí o tom zhojená sečná rána na lebce a vyprávění o pokoření zlického vévody, jemuž Václav v zájmu ušetření zbytečných obětí v bitvě nabídl osobní souboj. Podle legend měl Václav dobrý vztah s Jindřichem Ptáčníkem, což lze doložit zbudováním kostela v Praze zasvěcenému saskému patronu svatému Vítu (sv. Vít žil koncem 3. století na Sicílii, jako chlapec se stal křesťanem, a protože ve svých dvanácti letech položil za víru život, byl později prohlášen za svatého). Roku 929 však Jindřich Ptáčník podnikl válečnou výpravu do Čech (kupodivu i se svým rivalem, bavorským Arnulfem), jejímž cílem bylo pravděpodobně vynucení poplatků za mír, ale není jasné, zda toto tažení souviselo s Václavovou smrtí. Zajímavá je i otázka, proč vůbec Václav jel do Staré Boleslavi. Možná se tam totiž nedostavil na křest Boleslavova syna Strachkvase, ale přijel sám od sebe, protože byl zvyklý objíždět pravidelně kostely a zúčastňovat se posvícení, tedy výročí zasvěcení chrámu příslušnému patronovi. Tragické události se mohly seběhnout následovně: Václav přijel do Boleslavi už 27. září a zúčastnil se slavnostní hostiny. Atentátníci se třikrát pokusili o akci, ale pokaždé ztratili odvahu. Druhého dne napadl Václava nejprve sám Boleslav, ale Václav byl silnější, a dokonce měl údajně možnost Boleslava zabít, ale jako pravý křesťan to neudělal. V záloze však už čekali Boleslavovi komplicové - atentátníci Tita, Čista, Tuža a Hněvsa - a ti krvavé dílo dokonali... K vraždě ale mohlo dojít i úplně jinak, to už se historikové asi nedozvědí. Jisté je, že k vraždě došlo z důvodů politických (jedna ze staroslověnských legend dokonce uvádí, že starší z obou bratří byl Boleslav, avšak to je pravděpodobně mylná informace; kdyby ale byla pravdivá, zcela by to měnilo pohled na důvody vraždy), protože Boleslav byl přece také křesťan, z čehož plyne, že církevní neshody je možné opomenout, že Václav se tudíž nestal obětí pro svou víru. A nyní co se týče datace prvního známého atentátu na českého panovníka. Rok 929 téměř vylučuje kontext zprávičky saského kronikáře Widukinda, který informuje o tom, že nejspíše právě roku 929 se Václav stal poplatným Jindřichu I. Ptáčníkovi. Jestliže by tedy tohoto roku zahynul, nemohl by onen tribut ani jednou zaplatit. Rok 935 odpovídá více - 28. září dokonce připadalo na pondělí (i když na druhou stranu nesmíme zapomínat, že datum 28. září bylo možná vybráno dodatečně - církev prostě Václavovi přidělila volný sváteční den). Pozoruhodná je i otázka onoho pověstného tributu pacis. V tehdejší době šlo o naprosto běžnou praktiku, vždyť i Němci platili mírový poplatek Maďarům. Ovšem záhadná je výše tributu, jímž byl český stát zavázán Jindřichu I. Ptáčníkovi. Kosmas k roku 1040 připomíná "starý závazek Čechů ještě z dob Pipina Krátkého", což je prokazatelně nesmysl. Ovšem v minulém století zřejmě byl v módě jiný názor - František Palacký totiž tento poplatek, který zahrnoval 120 volů a 500 hřiven (asi 125 kilogramů) stříbra, přiřadil i k osobnosti Václavově, tedy do úplně odlišného časového horizontu. Ještě jedna zajímavost se spojuje s Václavem. Podle Druhé staroslověnské legendy "byl přinucen obcovat se ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslav"; autor jde až k nečekaným detailům: Ona neznámá žena byla Václavovi nevěrná s jeho vlastním služebníkem, světec to sám viděl, ale zachoval se nadmíru ušlechtile - oběma hříšníkům zakázal o věci hovořit a sám je oddal... Problematická je také otázka údajných památek po Václavovi. Domnělá přilba sv. Václava je podle nejnovějších průzkumů sestavena ze dvou částí rozdílného stáří (ozdobná obroučka s chráničem nosu pochází asi z počátku 9. století, vlastní kovová báň pak ze století desátého). Kdosi neznámý sňal z jedné přilby obroučku s nánoskem, na kterém je tepaný reliéf ukřižovaného Ježíše, a přinýtoval chránič na jinou přilbu, evidentně novější, mladší. Možná se snažil vyrobit relikvii, kdoví... Ani jedna z částí ale asi nebyla součástí Václavovy zbroje, a to z toho prostého důvodu, že Václav měl jiný tvar lebky. Další údajnou památkou je meč se dvěma rozličně dlouhými pochvami, ovšem ten zřejmě pochází z doby Karla IV., neboť nese gotické znaky (je delší než románský). Navíc jedna pochva byla vyrobena až roku 1441. Druhá je starší - je zaznamenáno, že roku 1333 Václavovu zbroj čistil jakýsi muž jménem Heřman. A nyní bych se zaměřila na osud Václavových pozůstatků. K jejich translaci došlo 4. března 932 nebo 938 (záleží na dataci Václavova úmrtí) a účastnil se jí sám Boleslav. Mimochodem, v této souvislosti Kristián (možná totožný se Strachkvasem) zmiňuje, že průvod přešel Vltavu po dřevěném mostě. Praha tedy v první polovině 10. století asi už měla most či lávku (pokud však Kristián není autorem z podstatně mladších dob, než ke kterým se hlásil). Za Karla IV. byly světcovy pozůstatky exhumovány a znovu honosně uloženy. Vyzdviženou lebku možná Petr Parléř použil jako model při tvorbě Václavovy sochy, tím by se dala vysvětlit pozoruhodná shoda sochy s lebkou. Ve dvacátém století byly Václavovy pozůstatky zkoumány dvakrát - v roce 1911 a pak v letech 1971-1973 (jednalo se o pozůstatky kostí, chované od dob Karla IV. ve schráně uvnitř oltáře svatováclavské kaple, lebku skrytou ve stříbrné bustě Václava na hlavním oltáři chrámu; na jiném místě byla nedávno objevena chybějící dolní čelist). Podle uvedených výzkumů byl Václav štíhlý, vysoký a svalnatý muž, měl podlouhlý obličej, světlé vlasy a snad modré oči. V každém případě měl dokonalý chrup bez jediného kazu, chyběla pouze jedna stolička. Vědcům zamotala hlavu jedna genetická anomálie - u Přemyslovců se totiž objevoval srůst lebečních švů ve velmi mladém věku (původně se soudilo, že Václav zemřel asi ve věku šedesáti let; srovnáním s lebkou Vratislava, Václavova otce, byla objevena tato anomálie, a proto se údaj změnil na věk kolem čtyřicítky - to by ovšem znamenalo, že roku 921 se ujímal vlády nejméně jako pětadvacetiletý muž, takže tradiční výklad, že se po otcově smrti nemohl chopit vlády pro nezletilost, se zdá být chybným). Teď bych se zastavila u svatováclavských legend. První staroslověnská legenda vznikla ve čtyřicátých až šedesátých letech 10. století a je psána hlaholicí. Crescente fide christiana (Když vzrůstala víra křesťanská) vznikla po roce 974 (z toho plyne, že její vznik není příliš vzdálen od vzniku pražského biskupství) v Praze nebo v Řezně. Pekař se přiklání ke druhé variantě, když píše, že se zdá býti původu bavorského. Gumpoldova legenda byla sepsána před rokem 983 biskupem Gumpoldem v italské Mantově, a to na popud císaře Oty II. Staroslověnský překlad Gumpolda z 11. století je asi dílem sázavského literáta a je znám pod názvem Druhá staroslověnská legenda. Křišťanova legenda Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily vznikla v letech 992-994, a to po Vojtěchově návratu z Říma. Vojtěch snad z Itálie přinesl i legendu Gumpoldovu a těžce nesl její nedostatečnost. Proto Kristiánovi uložil sepsat nový a pravdivý životopis. Kristián (Christianus, Křesťan, Křišťan) bylo klášterní jméno mnicha břevnovského benediktinského kláštera považovaného za našeho prvního spisovatele. Byl to asi strýc nebo bratrovec biskupa Vojtěcha, Bruno z Querfurtu ho pokládá za bratra Boleslava II. (viz možná shoda se Strachkvasem). |
V této legendě je uvedeno mnoho historických údajů. Josef Pekař ji dokonce považoval za spis, který se v předkosmovské době nejobšírněji věnuje českým dějinám, označil ji jako "nejstarší kroniku českou". Autorova předmluva neboli prolog je adresována Vojtěchovi, tedy druhému pražskému biskupovi (v této době byly již předmluvy pravidlem - autor v nich vyjadřoval svou nedostatečnost k dílu). Hlavními prameny pro tuto legendu bylo starší latinské sepsání o svaté Ludmile, které se však nedochovalo, a latinská legenda o sv. Václavovi začínající slovy Crescente fide christiana. Naopak převážně z Kristiána vycházejí václavské legendy ze 13. a 14. století. Kristiánova legenda se zachovala celá ve vzácném rukopisu pražské kapituly z let 1320-1342 a téměř celá v jednom rukopise thunovské knihovny v Děčíně z konce 14. století a ve dvou rukopisech pražské univerzitní knihovny z druhé poloviny a z konce 14. století. Pozměněný text je pak zachován v rukopise bývalého kláštera v Böddecke ve Vestfálsku. Řada zlomků legendy je pak uchována v pasionálech a brevířích, a to hlavně z přelomu 12. a 13. století. Roku 1677 legendu vydal tiskem Bohuslav Balbín a nazval ji "nejdrahocennější a prvou památkou dějin vlasteneckých". I již zmiňovaný Josef Pekař ji publikoval ve spise Nejstarší kronika česká
z roku 1903 a roku 1906 na rozšířeném rukopisném základě v německé publikaci Die Wenzels-und Ludmilalegenden. Je třeba ještě dodat, jaké byly názory zakladatelů českého kritického dějepisu na toto literární dílo. Gelasius Dobner legendu považoval za falzum ze
12. století. Josef Dobrovský ji dokonce zasadil až do první poloviny století čtrnáctého. Obě výše uvedená mínění lze považovat za důkaz osvícenské ukvapenosti, i když na obranu obou vědců je potřeba říci, že neznali ostatní slovanské legendy. A jen tak na okraj: Němec
J. Friedjung položil vznik legendy dokonce do doby Karla IV., čímž by se stala mladší než její nejznámější rukopis. Výčet nejdůležitějších svatováclavských legend bych ukončila zmínkou o legendě klasicky vzdělaného mnicha Laurentia Montecassinského z 10. století, jež je uváděna pod názvem Utrpení sv. Václava. Posledním tématem tohoto článku je svatováclavský kult a jeho vývoj v průběhu staletí. Václavův život a jeho zavraždění se staly ještě v 10. století zdrojem náboženského kultu, který byl podporován zejména po smrti Boleslava I. kněžími kostela sv. Víta, kam bylo světcovo tělo přeneseno. Od konce 10. století byl Václav v Čechách i ve Svaté říši římské pokládán za světce a jeho uctívání se šířilo do dalších zemí (v 11. století to bylo Polsko a Rusko). Od 10. století se rozvíjela svatováclavská hagiografie (nauka zabývající se životopisy svatých, legendami, jejich uctíváním apod.). Od druhé poloviny 11. století se svatováclavský kult stal klíčovou součástí státní ideologie feudálního českého státu. Václav byl zobrazován s odznaky panovnické moci a vystupoval jako mystický (věčný) vládce českého státu a ochránce Čech před útoky nepřátel (stal se například symbolem boje proti německému vpádu roku 1126). Do 12. století bývá také kladen vznik chorálu Svatý Václave, po Hospodine pomiluj ny druhé nejstarší písně v národním jazyce (zápis textu pochází z doby Karla IV. a notový zápis z doby Jiřího z Poděbrad). Ve druhé polovině 13. století, kdy bylo Václavovo zobrazení vypuštěno z panovnické početi, se stal především symbolem zemského práva (svědčí o tom pečetidlo zemského soudu z této doby) a šlechty. Kult byl ale zároveň oblíben i v lidových vrstvách. Karel IV. kultu využil ke zdůraznění svého příbuzenství s Přemyslovci a k vyjádření jednoty a nezávislosti českého státu (odrazem této snahy je kupříkladu svatováclavská koruna). Zájem o světcovu osobnost neutichl ani v renesančním 16. století: Roku 1585 byly v Praze vydány Historické obrazy ze života a umučení sv. Václava, knížete českého pražského malíře Mikuláše Hutského od Křivoklátu (jednalo se o 33 pergamenových listů s 24 miniaturními kopiemi z nástěnného cyklu ze svatováclavské kaple, přičemž text k nim byl převzat od Jana Dubravia a celé dílo bylo vyhotoveno pro arcivévodu Ferdinanda II., tehdejšího místodržícího v Čechách). Svatováclavská tradice jako symbol bývalé státní nezávislosti se stala předmětem zájmu v období baroka a národního obrození. Za protektorátu byl tento kult zneužit na základě zfalšovaného výkladu, že Václav byl představitelem proněmecké politiky. Zrádcům a kolaborantům byl udělován tzv. řád svatováclavské orlice. Dnes síla svatováclavské tradice pominula ve smyslu náboženském, ale přeneseně se s ní setkáváme dodnes, což lze názorně ukázat na příkladu pomníku sv. Václava na pražském Václavském náměstí. Od roku 1678 do roku 1879 stála na kašně uprostřed Koňského trhu na Novém Městě pražském jezdecká socha sv. Václava od Jana Jiřího Bendla (její kopii je dodnes možné zhlédnout ve Štulcových sadech na Vyšehradě). Nacházela se pod dnešní křižovatkou uprostřed náměstí a už tehdy si úřady stěžovaly, že na schodech jejího podstavce se povalují tuláci a lidé bez zaměstnání, kteří odtud odcházejí do blízké vinopalny u Březinů. K majestátu dnešního Myslbekova pomníku měla sice Bendlova práce dost daleko, ale dala náměstí jméno. Právě u ní - ironií dějin právě u sochy, která zvěčňovala rysy císaře Ferdinanda III. - se 12. června 1848 uskutečnila sbratřovací mše, jedna z prvních ekumenických mší, jež dala signál ke svatodušním bouřím, které trvaly až do 17. června téhož roku. Nebyl to nikdo jiný než Karel Havlíček Borovský, kdo navrhl, aby "Koňský trh na paměť schůze ve svatováclavských lázních (ty se nacházely na dnešním Karlově náměstí a citovaná schůze, které se zúčastnili jak liberálové, tak radikálové a jejímž výsledkem bylo zaslání petice s jazykovými, státoprávními a občanskými požadavky do Vídně, se v nich uskutečnila 11. března 1848) a ke cti našeho starého, milého patrona sv. Václava, jehožto socha tam stojí, nazván byl Svatováclavským." Podoba Václavského náměstí se začala výrazně měnit zvláště ve druhé polovině 19. století, kdy v souvislosti s výstavbou Vinohrad dochází k tomu, že náměstí je rušné nejenom ve své dolní části, ale i v horní. Tento fakt spolu s dokončovanou stavbou nové budovy muzea Království českého se stal podnětem ke vzniku nového pomníku. Podle projektu architekta Josefa Schulze se pomník měl tyčit na rampě schodiště muzea, ale když bylo v březnu 1892 uloženo zemskému výboru, výkonnému orgánu českého sněmu, aby podal návrhy na postavení této sochy, známý mecenáš Josef Hlávka byl proti, a jelikož svůj návrh, aby socha stála samostatně, podpořil darem patnácti tisíc zlatých, znalci jeho návrh schválili. V konkursu na svatováclavskou sochu nakonec zvítězil Josef Václav Myslbek, přestože porota nemohla přehlédnout rovněž velmi kvalitní návrh Bohuslava Schnircha. Rozpočet pomníku byl 350 tisíc korun, nepočítaje v to odměnu sochaři ve výši 58 tisíc korun. Pomník byl vztyčen v červnu 1912, teprve v srpnu 1913 z něj bylo bez velkých ceremonií sňato bednění. Slavnostního odhalení se tento patrně nejznámější pražský pomník nedočkal. Václavské náměstí sehrálo svou roli i v dalším roce s onou nezbytnou osmičkou na konci. 28. října 1918 zde u příležitosti vzniku samostatného Československa pronesl projev František Soukup, jeden z "mužů osmadvacátého října". Roku 1929 zase bylo slaveno svatováclavské milénium (tehdejší historici ještě brali rok 929 jakožto rok vraždy, dnes se odborníci přiklánějí spíše k druhé variantě, tedy k roku 935) a u té příležitosti byl slavnostně dokončen i Chrám sv. Víta. V letech 1968 a 1969 se pomník sv. Václava stal centrem odporu proti okupaci země a k pomníku byly svolávány i protikomunistické manifestace opozice koncem osmdesátých let, které vyvrcholily 17. listopadem 1989. Dnes si můžeme jen přát, aby sv. Václav s vojskem odpočíval v Blaníku v míru a pokoji co možná nejdéle. I v klidných dobách bychom si však mohli občas připomenout poselství o vlastenectví, které vyřkla v předvečer druhé světové války už v okleštěné republice jedna z největších českých osobností dvacátého století Milena Jesenská: "Jsem Češka...Bydlíme tu celá staletí. Národ, který má svou řeč, zvyky, mravy, písně, touhy a ideály. Netvoříme most mezi Němectvem a Slovanstvem, po mém názoru. Tvoříme, my všichni Češi, most mezi Čechy včerejška a Čechy zítřejšími. Předáváme chorál sv. Václava svým dětem. To a nic jiného děláme..."
Linda Skolková 6.a
Hlavní prameny:
· Kolektiv autorů: Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
· Helena Mandelová: Na úsvitu českých dějin
· Petr Hora: Toulky českou minulostí 1 (Od nejstarší doby kamenné po práh vrcholného středověku)
· Oldřich Králík: Nejstarší legendy přemyslovských Čech
· Křišťan: Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily
· Matyáš Hutský od Křivoklátu: Historické obrazy ze života a umučení sv. Václava, knížete českého, Praha 1585
· Zdeněk Hojda / Jiří Pokorný: Pomníky a zapomníky |